Cesta k miminku: První a druhý trimestr

Čtyřicátý týden, dva dny do termínu porodu, oteklá chodidla a ruce, bolavá záda, neustále unavená, s pálením žáhy a neustálí poslíčci. Tak by se dal popsat stav, v jakém se teď momentálně nacházím. Na jednu stranu si přeji z těhotenství užívat každou minutu, na tu druhou stranu každý den prosím mimčo, aby už vylezlo ven. Nakonec to dopadlo tak, jak jsem si nikdy nemyslela, že by mohlo - s radostí vzpomínám na svůj první a druhý trimestr. Tak se jdeme ohlédnout zpátky, co se vlastně dělo.

 


Po prvním potvrzovacím ultrazvuku (měsíc a půl) u nás doma vrcholily přípravy na svatbu, kterou jsme měli naplánovanou na 12. září 2020. Oba jsme s Tomem chodili do práce, ve volném čase jsme řešili vše kolem svatby, takže na nějaké těhotenské strasti a radosti nebylo moc času. Navíc jsme netrpělivě sledovali vývoj pandemie a nová opatření. Do poslední chvíle jsme například nevěděli, zda hosté na svatbě při obřadu nebudou muset mít roušku. Nakonec jsme se vešli do padesáti hostů a prostor na oslavu byl vyřešený tak, že se mohlo vše konat i venku. Svatba pro nás bylo velké téma jako takové a přišlo nám do něj ještě jedno dilema – oznámit těhotenství nebo ne?

Já jsem byla tou dobou stále v prvním trimestru, v den svatby bylo miminko staré necelé tři měsíce a na první velký ultrazvuk jsem byla objednaná až pár dní po svatbě. Velkou novinu jsme s Tomem chtěli vykřičet světu hned, ale jak se říká – lepší počkat tři měsíce, kdy za sebou žena má veškerá vyšetření a ví, na čem je (jestli je miminko vývojově v pořádku, zda prospívá apod.). Jenže kdy jindy se jako celá rodina sejdeme? Svatba byla ideálním místem pro oznámení jak mojí a Tomově rodině, tak našim přátelům. Navíc hosté z mé strany museli přijet přes půl republiky z jižních Čech do východních, a to je cesta, kterou neopakují často. A tak jsme se s Tomem se zvážením všech rizik rozhodli, že na svatbě novinu oznámíme. Na svatbě nebyl nikdo, s kým bychom naše případné zklamání ze ztráty miminka nebo zjištění genetických vad nechtěli sdílet. Věděli jsme, že všichni by pro nás byli oporou. Šli jsme do toho.

Svatba jako taková byla úžasná. Obřad jsme měli na zámku v Doudlebách nad Orlicí, odtud jsme koňským povozem jeli do naší vesničky, kde jsme v hasičské zbrojnici měli připravenou oslavu a raut. Po příjezdu nás čekal nájezd hostů a jejich další gratulace, zátah s úkoly a přípitek. Byli jsme domluveni s našimi svědky, že při přípitku pronesou malý proslov. Po nich nastoupíme my jako novomanželé a poděkujeme všem za jejich podporu a za to, že jsou zde s námi. Slovo si nakonec musel vzít Tomáš – já už se celá klepala, slzy v očích a neschopná slov, takže jsem se ujala rozbalování našeho překvapení. Měla jsem připravený rám se třemi kolíčky, na jednom byla pověšená malá ponožka, na druhém milníková kartička s nápisem „Budeme mít miminko“, a na třetím kolíčku dudlík.

„Jsem ve třetím měsíci.“

Reakce rodiny i přátel byla úžasná. Nikdo nic takového nečekal - rozbrečel se i můj tchán, který vždy tvrdí, jak dokáže udržet kamennou tvář (nedokázal). Po přípitku se tedy gratulace rozjely znovu. Já a Tom jsme si užívali ten pocit, že už nemusíme nic tajit a o naše radosti i strasti se můžeme podělit s ostatními.

Ale dosti o svatbě. Jdeme se trochu podívat na lékařské prohlídky. Pár dní po svatbě nás čekal prvotrimestrální screening – podrobný ultrazvuk, při kterém se lékař zaměřuje na dosavadní vývoj miminka a na případné riziko genetických vad. Tomuto vyšetření předchází krevní testy – ty mi dělala na prohlídce moje gynekoložka. Zjišťuje se z nich krevní skupina, Rh faktor, různé pohlavní nemoci, úroveň cukru, krevní obraz. Tyto výsledky pak přeposlala do centra, kam jsem byla objednaná na screening. Ne každý doktor má totiž tak kvalitní ultrazvuk, aby mohl tohle vyšetření kvalitně provést, a proto vás radši pošle do nějakého centra, kde tento ultrazvuk mají k dispozici.

Na ultrazvuk jsem vzala Tomáše jako svůj doprovod – v té době to naštěstí nikdo nezakazoval. Byl to nezapomenutelný zážitek. Poprvé jsme slyšeli tlukot srdce našeho dítěte, počítali jsme prsty na rukách a nohách, viděli všechny orgány v jejich mini verzi a zjistili jsme, že to bude malý tvrdohlavý beran. Ten den podle doktora miminka nechtěla vůbec spolupracovat a naše bylo vůbec to nejhorší. Potřeboval změřit jednu hodnotu, ale miminko se i přes veškeré otřesy a zvuky nechtělo natočit tak, jak by doktor chtěl. Byli jsme tedy posláni na procházku s cílem zajít někam na něco dobrého a miminko probudit. Takže jsme s Tomem zašli do nedaleké kavárny, dali jsme si svačinu, já si došla na záchod a zamířili jsme zpět na ultrazvuk. Druhý pokus už vyšel, miminko bylo vzhůru, s největší pravděpodobností škytalo, ale naštěstí se obraz z ultrazvuku zaznamenával a dal se přehrát zpětně. Všechny hodnoty vyšly tabulkově – minimální riziko genetických vad a případných potíží. A když se nás pan doktor zeptal, jestli chceme naznačit pohlaví, nadšeně jsme souhlasili:

„Vidíte tady tuhle čárku? To je pohlavní hrbolek. A vidíte jak je vodorovně? To většinou mívají holčičky.“

První trimestr těhotenství byl tedy vcelku bezproblémový. Většinou se v souvislosti s prvním trimestrem zmiňuje velká únava, nevolnosti, zvracení, náladovost, celková vyčerpanost. Mně se nevyhnuly nevolnosti, ale dokázala jsem na ně vyzrát – nikdy nemít prázdný žaludek. Začátek těhotenství mě naučil věc, na kterou jsem se snažila hodně dlouhou dobu vyzrát. Pravidelně každé ráno se hned po probuzení nasnídat. Jakmile jsem vynechala nebo se najedla později, začalo mi být špatně od žaludku. Za celý první trimestr jsem zvracela třikrát a vždy to bylo právě z tohoto důvodu. Co se týče vitamínových doplňků, po domluvě se svým endokrinologem jsem brala vitamíny pro těhotné Femibion 1, ve druhém trimestru jsem pak přešla na Femibion 2. Dnes už bych z čistě osobního názoru na různé multivitamínové doplňky jednala jinak, ale nedá se nic dělat.

Druhý trimestr byl až na pár radostí a starostí vcelku nezáživný. Žádné problémy, které by mě omezovaly, jsem na sobě nepociťovala. Nevolnosti díky pravidelné stravě v podstatě zmizely. Jediná má starost, která se v druhém trimestru vyskytla, se týkala znovu mého děložního čípku. Při jedné z těhotenských poraden mi gynekoložka dělala stěr z děložního čípku na cytologii. Byla jsem necelý rok po kónizaci děložního čípku u Apolináře, a předchozí kontrolní cytologie prý nedopadla tak, jak by moje doktorka chtěla. Udělala mi tedy další stěr, jenže kvůli těhotenství, kdy je vše překrvené a velmi snadno krvácí, byl stěr vyhodnocen jako „nevyhodnotitelný“. A tak mě čekala na začátku prosince další cesta do Prahy k Apolináři do Centra onkologické prevence, kde už mě dobře znají. Vyšetření jako takové bylo bezbolestné, podle pana primáře vše vypadalo tak, jak v těhotenství má a neviděl problém, což po dvou týdnech potvrdily i výsledky. Další kontrola bude až po šestinedělí – ostatně jako u všech dalších doktorů. A to byla nejspíš naše jediná starost, která nás ve druhém trimestru potkala.

Mimo pravidelných kontrol na gynekologii mě čekal screening ve druhém trimestru. Na ten už jsem do žádného centra nemusela, dělala mi ho přímo v ordinaci moje lékařka. V té době už se opět začaly zpřísňovat pandemická opatření, takže jsem měla strach, jestli Tomáš bude moci jít i na tento ultrazvuk. Naštěstí moje gynekoložka je zlatý člověk a s tatínkem u ultrazvuku neviděla problém: „ Je to taky jeho miminko.“ Tento screening byl o hodně jiný než předchozí. Na ultrazvuku už jsme totiž viděli opravdu malého človíčka. Kontrolovala se velikost všech orgánů, opět jsme počítali prstíky, poslouchalo se srdíčko, zkoumal se počet cév v pupečníku. Nakonec se miminko i krásně nastavilo a my jsme měli možnost si prohlédnout, kdo mi roste v břiše. Potvrdila se doktorova předpověď s pohlavním hrbolkem a opravdu čekáme holčičku. A jako bonus byla krásně otočená hlavou dolů, přesně tak, jak měla být.

Během probíhajícího 18. týdne jsem také ucítila první pohyby. Nejdříve to bylo takové malé šimrání, jako když vám bublají střeva. Až když se to během dne opakovalo několikrát a já věděla, že s mojí dlouhotrvající zácpou to střeva být nemohou, mi došlo, že se jedná o pohyby. A opravdu. Během 19. týdne už jsem začala pravidelně cítit pravidelné šťouchání v břiše a během 21. týdne byly pohyby patrné i přes kůži a mohl je cítit i Tomáš. Bylo to nové napojení na miminko a já si ji tím zamilovala ještě více. Navíc člověk získal takové utvrzení, že v něm opravdu roste nový život a může s ním alespoň formou těchto kopanců trochu komunikovat a sledovat, zda je vše v pořádku. A Tomáš? Z toho se stal opravdový taťka a ochranář. Pohyby mu pomohly si uvědomit jeho novou roli, a že vše ohledně těhotenství je skutečné a opravdu se to děje.

Aby ovšem vše nebylo jenom růžové, tak si na mě osud připravil ještě jednu zkoušku. Blížil se konec druhého trimestru, Vánoce klepaly doslova na dveře a v mém zaměstnání se začalo šuškat o možném propouštění. My však byli stále ujišťováni, že naší pobočce nic nehrozí a nikdo výpověď nedostane. Jenže. Byl den před Štědrým dnem a já byla povolána „na kobereček“, kde mi byla dána možnost buď výpověď pro nadbytečnost, nebo dohoda o rozvázání pracovního poměru. „Naštěstí“ tohle zkusili v nedávné době na mojí také těhotnou kamarádku z jiné pobočky, takže jsem k ní šla pro radu: „Nic nepodepisuj, nemají na to nárok tě vyhodit. Jsi těhotná a v ochranné lhůtě.“ Moje nadřízená se ovšem s tímto názorem neztotožnila a celá věc skončila tak, že po čtyřech hodinách mého psychického kolapsu a pláče, jednání s právničkou, kterou jsem na poslední chvíli sehnala (zkuste to odpoledne 23. prosince), po všech možných hovorech s lidmi z personálního, kteří také pořádně nic nevěděli, přijela nadřízená mé nadřízené a do výpovědi napsali, že jsem ji odmítla podepsat. Má nadřízená odešla domů, já si musela vyřízená zavolat Tomáše, aby pro mě přijel, protože já nebyla schopna se dostat domů, jak se mi třásly ruce. V takovém stavu jsem zkrátka měla strach sednout za volant. Domu jsem se dostala po sedmé hodině, do devíti jsem již bezdůvodně brečela a po deváté hodině vyčerpáním usnula. Bála jsem se, aby tento psychický zážitek neměl nějaký vliv na malou. A on možná i trochu měl. Jak jsem psala výše, malá byla neustále hlavou dolů, já už jsem se naučila vnímat její polohu podle pohybů a najednou ráno 24. prosince se tyto známé pohyby změnily. To mi potvrdila i lékařka po Vánocích 29. prosince, kdy jsem měla pravidelnou kontrolu v prenatální poradně. Malá se otočila do příčné polohy – hlavou do levého boku a nohama do pravého.

Své lékařce jsem o zážitku vyprávěla. Nechtěla tomu věřit a byla hodně naštvaná, že si tohle může k těhotné vůbec někdo dovolit. Napsala lékařskou zprávu pro zaměstnavatele, kde zmínila, že se jedná o „živou, prospívající graviditu 26. týdne“ a mě odeslala na neschopenku. S právničkou jsme sepsaly ještě dopis s odmítnutím výpovědi, který jsme spolu s přiloženou lékařskou zprávou a okopírovaným těhotenským průkazem rozeslali po personálním a můj zaměstnavatel byl nucen svou výpověď stáhnout. Co z toho plyne za ponaučení? Seznamte se se svými právy. Jako těhotnou vám zaměstnavatel podle zákoníku práce (v roce 2020 a 2021) může dát výpověď pouze v případě jeho krachu nebo pro vaše spáchání trestného činu (nebudete tak mít čistý trestní rejstřík). V ostatních případech jste po dobu těhotenství, mateřské a rodičovské dovolené od výpovědi chráněna. Ta se v tomto případě řeší až po vašem nástupu do zaměstnání po rodičovské dovolené.

Pro mě tedy takto skončil druhý trimestr. Co se týče zdravotního hlediska, tak od začátku těhotenství jsem přibrala 13kg, zhoršil se mi zrak, a zjistilo se, že mám vzácnou krevní skupinu (0 weak, kterou má podle všeho pouhá 2% populace na světě). Mým nejlepším kamarádem se stal velký kojící polštář, který jsem si každý večer „nahňahňala“ mezi kolena a pomohl mi se spaním na boku. Já totiž odjakživa usínám pouze na břiše, ale se stále zvětšujícím se bříškem už to začalo být nemožné a právě kojící polštář mi byl dlouho parťákem – dokud mi ho nezabral Tomáš.

Třetí trimestr jsem tedy začala doma na neschopence. A kupodivu jsem nebyla jediná - přidal se ke mně i Tomáš. Konec těhotenství jsem rozhodně neprožívala tak, jak jsem si to vysnila. Co se stalo, a projevila se u nás doma ponorková nemoc? Na to se podíváme příště.

 

Komentáře

Oblíbené příspěvky